Rozvodí 1998

Prelude:

Osoby a obsazení:

• Skupina A: DaveSil, Olin, Johny
• Skupina B: EnRico
• Skupina C: John Tománek + 1 (?)

Den 1 - čtvrtek 7.5. - "Óda na Měsíc"

Na ukazateli stálo: "Sušina 12 km", "rozc. pod Král. Sněžníkem 16 km". Bylo 19:30 a my se nacházeli v nadmořské výšce 458 metrů. Vrchol Sušiny má 1321 metrů, Kralický Sněžník 1424 metrů. Někdo prohodil, že v jedenáct jsme na Sněžníku, já jsem odhad usměrnil na půlnoc, ale jak se ukázalo, i to byl příliš optimistické.

Zdřevěnělí dlouhým sezením ve vlacích, vydali jsme se radostně na cestu. U 4,5 km vzdálené hájenky Bystřina jsme byli asi za 55 minut. Přes DaveSilovo varování, že se to v této oblasti nehodí, jsem hlasitě zvolal: "Wir sind wieder da, gebt ihr uns das Haus zurück!", ale kromě psa nikdo neodpovídal. Pravdou je, že svým vzhledem hájenka svůj německý původ nepohla popřít. Ještě chvíli jsme pokračovali v německé konverzaci, ale jediný z nás, kdo německy snad trochu uměl - Olin - se připravoval na zkoušku z tohoto "libozvučného" jazyka a naši konverzaci rychle utnul. Stmívalo se, a tak jsem vyndal z báglu svou kryptonovou baterku, do které jsem si předem koupil za krvavé peníze Duracellky. Posloužila dnes lépe než dobře.

Po dalších dvou kilometrech jsme uhýbali z cesty. Byli jsme přibližně 800 metrů nad mořem. Řádně se setmělo a na řadě byla nejzajímavější část výstupu. Pěšina, která údolím Prudkého potoka snad kdy vedla, byla odplavena loňskou či jinou povodní, stejně tak jako případné lávky, po kterých ji bylo možno překonat. Hned první můstek sice ležel přes potok, ale vzhledem k jeho poloze se ihned nabízela otázka, zda se nenachází o pár set metrů níže, než byl původně umístěn, a navíc vzhůru nohama. Raději jsme přelézali potok jinde. Poměrně úzkým a hluboce vymletým korytem se valila voda. Kamenů, po kterých bylo možné přeskákat na druhou stranu, bylo v korytu dost, ale zatraceně klouzaly. Prostě - byla to sranda. Naší záchranou byl Měsíc, 4 dny před úplňkem. Zářil jako reflektor. Bez něj bychom asi byli ztraceni a museli bychom bivakovat v půli cesty. Potok jsme nakonec přelézali čtyřikrát. Já jsem byl brzy určen za čelo výpravy, abych svou halogenkou vyhledával cestu a turistické značky.

Možná uběhla hodina, možná méně, ale začínalo být zřejmé, že něž lpět na hypotetické značené cestě, což by i nadále znamenalo prodírání se houštím, 3 metry hlubokým korytem potoka, lezení po mokrých balvanech a někdy i překonávání bahna, bude lepší vylézt po gradientu svah po naší pravé ruce, kde se nad námi podle mapy měla nacházet cesta. Jak se rozhodlo, tak se i učinilo. Prudkým svahem, chvílemi po čtyřech, jsme se vydrápali na cestu, po které se další postup značně zrychlil. Narazili jsme na první paseku. Tam někde se k nám opět připojila turistická značka. Olin se pokusil zhotovit noční fota. Naše oči si na svit Měsíce zvykly a zdálo se, že je světlo téměř jako ve dne. Naše postavy dokonce vrhaly stíny. Pochyboval jsem však, že podobně si "zvykl" i film v aparátu. Při pohledu zpět jsme uviděli zářící město. Možná to byly Hanušovice, možná Šumperk - to jsme nebyli schopni určit.

Podle mapy jsme měli odbočit z cesty, ale na té správné odbočce jsme se nemohli shodnout. Za svitu Měsíce a baterek jsme se z mapy pokoušeli vyčíst stále to samé, ale viděli jsme každý znovu něco jiného. Asi dvakrát jsme se vraceli, ale po půlhodině kufrování jsme se s konečnou platností zorientovali a můj, v tuto chvíli již neomylný, nos cestovatele nás bez ohledu na nějakou značku dovedl zdárně na vrchol Sušiny, který - navzdory svému jménu - měl být obklopen rašelinou. Pravda, nějaké bahno jsme překonávali, ale v porovnání s tím, co nás potkalo později a navíc na značené cestě, to nic nebylo. Pod vrcholem jsme ještě narazili na zapomenutou závěj sněhu, tak mohl Olin s použitím samospouště a blesku zrobit další skupinové foto.

Bylo 22:40 a my jsme se nacházeli na vrcholu Sušiny ve výšce 1321 metrů. Oblékli jsme si bundy a snědli čokoládu. Opět cvakaly spouště. Důvod byl jednoduchý: každý z nás měl svůj aparát. Po deseti minutách pobytu na vrcholu jsme vyrazili vstříc Sněžníku, tentokráte po modré značce. DaveSilovi jeho baterka brzy vyhasla, Olin svoji ani nevyndal. Já jsem opět v čele skenoval stromy a hledal vždy další značku. Soustřeďuje se na stromy, nedával jsem moc pozor na zem a občas jsem se propadl do bahna, stejně jako Olin za mnou. Nevím, jak na tom byl DaveSil s Johnym a druhou baterkou, ale i zezadu se občas ozvalo čvachtání, šplouchání a hlasité klení. DaveSil si navíc někde rozsekl hlavu o čnějící větev. Jako další perlička zpestřující cestu sloužily sněhové závěje a vyvrácené stromy, které podle jednoho z Murphyho zákonů leží vždy a jedině přes cestu. Ale všechny překážky jsme "s revoluční písní na rtech" překonali, po Mokrém hřbetu jsme chvíli stoupali, chvíli klesali, došlo i na haťový chodníček přes rašeliniště a přesně o půlnoci jsme došli na rozcestí červené a žluté pod Kralickým Snežníkem.
(18 km)

Den 2 - pátek 8.5. - "Trojmoří"

Několikrát jsem se v noci vzbudil. Naposledy přesně, díky zvonění budíku. Nějak jsem se nemohl probrat. Pak jsem viděl Olina u svého stanu, tak jsem se ho zeptal, jestli půjde nahoru a jestli vzbudí ostatní. Chvíli po páté jsme tedy všichni vyrazili od pramene na vrchol. Zima byla jak na pólu a na vrcholu foukal dost silný vítr. Okolo obzoru byl pás oblačnosti, takže vlastní východ slunce jsme neviděli. Zahlédli jsme ho, až když vycházelo nad ona oblaka. Z rozvaliny rozhledny na polské straně jsme měli krásný výhled na Králíky, Jeseníky i Rychlebské hory. Před šestou jsme vymrzlí scházeli zpět k pramenu. Chtěli jsme vařit polévku. Velkým problémem se ukázalo zapálit lihovou tabletu. I když začala hořet, silný vítr ji uhasil. Snad na patnáctý pokus jsme byli úspěšní, a pak už jsme oheň zhasnout nenechali. Přidávali jsme do něj i dřevo, až byl líh pod ešusem v menšině. Nejprve jsem si uvařil Thajskou chilli polévku, pak si kluci udělali instantní trojpolévku a nakonec jsme vařili čaj. Během tohoto kulinářského zázraku jsme po stromech a tyčích, jež značí běžkařům cestu ve vánici, rozvěsili naše svršky propocené za včerejšího výstupu. Postupně všichni obcházeli rozlehlý vrchol Sněžníku a jeho okolí (slůně, základy chaty) a fotografovali.

[Ranní nálada... (napravo vrchol Sušina)]
[Náš tábor]
[Vaření u pramene Moravy]
[Snídaně]

Nabrali jsme si vodu z pramene Moravy, aby měl každý 2 plné lahve. V 8:10 jsme opustili pramen a zahájili jsme sestup po červené značce. Jakmile jsme asi po hodině opět dosáhli hranice, opustili jsme červenou značku a pokračovali dále po patnících. Našim cílem byl Klepý neboli Trojmorski wierch. Někde v místech, kde červená značka opouštěla hranici, nepronesl Johny svůj první prémiový risk, což nás spolu s procedurou převlékání a předchozího překonávání prameniště asi na půl hodiny zastavilo.

[Výhled do kotle pod Snežníkem a na západní rozsochu]

Místo abychom stoupali po hranici na Malý Sněžník, vydali jsme se zkratkou po vrstevnici po lesní cestě vedoucí dalšími polomy. Asi po 2,5 kilometrech jsme se znovu octli na hranici a stoupali po ní na Puchacz. Původně jsme si mysleli, že ho po polské zelené obejdeme, ale nějakým zmatením mysli či značení jsme se v 10:30 octli na jeho 1175 metrů nevysokém vrcholu.

Začínalo být jasné, že předpověď krásného počasí nezklamala. Obloha byla totálně jasná, ale s tím, jak jsme klesali, se až nechutně oteplovalo. Z Puchacze na Klepý to bylo asi 1,5 kilometru po krásné cestě velmi podobné té ze Smrku na Kovadlinu v Rychlebských horách. Na Klepém jsme na hodinu rozložili naše kosti, jídlo i oblečení, které jsme sušili na rozpálených kamenech. Loutali jsme konzervované poživatiny a dívali se do Kladské kotliny, na Roztoki, Domaszkow a další kladské vsi. Miedzylesie bylo našim očím skryto. Na Klepém nás došel nějaký čilý turista, který šel v našich stopách s tím rozdílem, že na Kralický Snežník vyšplhal ještě toho rána z Miedzygorze, kde opustil autobus koupěchtivých takyturistů jedoucích do Klodzka. Směřoval do Miedzylesie, šel jen tak nalehko, poskakoval netrpělivě po vrcholu, pusu měl řádně promazanou a za chvíli nás opustil. Nedlouho po poledni jsme se vydali jeho směrem.

[Krásný výhled na Sněžník z Klepého]

Z hraničního přechodu Jodlów - Horní Morava to už nebylo daleko na Jelení vrch. Tam jsme navždy opustili hranici a po překrásných pastvinách a chvílemi snad jakýmsi lesoparkem klesali k červené značce. Ta, dříve než definitivně klesla do Lipky, stoupala ještě na kopec "Na vyhlídce" a na "Roudný". K prostřední Lipce jsme já a Olin opět nevyřešili historii, opevnění a politiku. V Prostřední Lipce jsme přešli železniční trať a čekaly nás poslední dva kilometry do Králík. Šlo se přes silnici, která křížila linii těžkého i všechny tři linie prvního sledu lehkého opevnění. Opevnění bylo v této oblasti nejdůkladnější, vždyť další tři linie (druhý sled LO) se nacházejí mezi Králíky a Červenou Vodou - asi o 5 km dále na jih.

[Východní rozsocha Sněžníku - foceno při klesání z Jeleního vrchu]
[Buková hora a Suchý vrch - foceno při klesání z Jeleního vrchu]
[Jelení vrch, Klepý - foceno z vrcholu Na vyhlídce]
[Krásné kvetoucí stromy - foceno na Roudném]
[Panorama Sněžníku - foceno ze silnice Prostřední Lipka - Králíky]

Asi ve tři jsme zaparkovali na krásném kralickém náměstí v restauraci hotelu Městský dvůr. Kluci si dali po pivu a fazolové polévce, ale já je po jednom džusu opustil, protože jsem jel do nemocnice v Červené Vodě navštívit tátu. Měl jsem se vrátit v šest a v půl osmé nám měl jet vlak do Mladkova, odkud jsme chtěli pokračovat dále. Ovšem už bez Olina, který kvůli nějakým školním povinnostem musel naši výpravu opustit již dnešního dne.

Vystupuje z vlaku, kterým jsem se vracel z nemocnice do Králík, rozloučil jsem se s Olinem, který do téhož vlaku nastupoval. Směřoval do Ústí nad Orlicí, kde měl přestoupit na rychlík do Prahy. Za pár minut jsem byl zpět v Městském Dvoře, kde kluci ředili alkoholický roztok v žaludcích tonikem - no, trávili v restauraci už třetí hodinu. Hanušovické pivo - Tomáš Sieger mě před ním už ve škole varoval nazývaje ho "samoser" - mi přes jazyk moc nešlo, ale tekutina to byla. Objednali jsme si večeři a nelitovali jsme. Měl jsem vepřo-knedlo-zelo a bylo to naprosto super. Za směšnou cenu krásný kus masa, kupa fialového zelí a pět houskových knedlíků, které se vymykaly hospodskému gumovému standardu, to byl kauf. Johny měl neméně dobře vypadající hovězí s rýží a dle svědků i Olinův řízek byl ersteklassig. (Neplacená reklama s jediným cílem: ať nám zůstanou dobré a levné hospody!)

Po sedmé jsme odešli na nádraží, nekoupili si lístky, protože pokladna už byla zavřená, a v 19:45 odjeli přes Dolní Lipku bez přestupu do Mladkova. Štiplístek nás navštívil, takže zadarmo to bohužel nebylo. Na mapě jsme našli radioaktivní pramen, z kterého jsme chtěli doplnit naše tenčící se zásoby vody. Vydali jsme se tedy po červené směrem na Boudu a u pramene si dolili vodu do láhví. Poté jsme se kus vrátili a pod elektrickým vedením vystoupali na výše vedenou žlutou naučnou stezku. Zamýšlel jsem strávit noc na střeše nějakého řopíku, proto jsme nechali nepovšimnutou i krásnou loučku na okraji lesa, ale brzy jsme shledali, že všechny řopíky mají odhrnutý ochranný zához a tedy jejich střecha je rozumným způsobem nedostupná. Kousek nad tabulí č.2. naučné stezky jsme nalezli jeden řopík kus od cesty a vedle jeho týlové stěny si rozdělali ležení. Nestavěli jsme ani stan ani přístřešek z ponča, protože noc se zdála být opět jasnou. A byla. Zalehl jsem v 21:00.
(24 km)

Den 3 - sobota 9.5. - "Tvrz Bouda"

[Naše místo u řopíku]

Posnídali jsme a v klídku jsme si sbalili. Nevařili jsme a ani inside heating nepřišlo na rozdíl od Králičáku vhod. Po deváté jsme vyrazili na cestu. Procházeli jsme oblastí lehkého opevnění, takže za každým druhým stromem na nás koukala střílna. Zašli jsme se podívat i k objektu K-25. V 9:45 jsme byli na rozcestí červené a zelené. Navrhl jsem, abychom se nejprve vydali na obhlídku tvrzových objektů zvenčí a až poté vlezli do podzemí. Tak jsme se po zelené značce vedoucí nyní z Těchonína do Lichkova vydali nejprve k objektu K-24 a poté obešli i zbylé sruby K-22, K-23 a K-21 tvrze Bouda. Pak jsme se vrátili zpět a lesem to švihli přímo ke vstupnímu srubu K-22a. Bylo 10:45 a prohlídka se měla uskutečnit za čtvrt hodiny. Od mé poslední návštěvy v červenci 95 se zdánlivě moc nezměnilo, jen se pochopitelně rozšířil sortiment knih nabízených v pokladně. Teple jsme se oblékli, batohy nechali pod střílnou kryjící vchodovou mříž a vydali se s početnou výpravou do podzemí.

Šli jsme hlavní chodbou, vylezli po schodech do objektu dělové věže K-22, sešli jsme zpět do podzemí, sešli ještě do nižšího podzemí, vystoupali po schodech do pěchotního srubu K-21, opět sešli do podzemí, vylezli do hlavní chodby a po 1 hodině a 50 minutách jsme byli zpět před vchodem.

Chvíli jsme poseděli na trávníku před vchodovým srubem. O zábavu se nám starali jacísi Homolkovi s milým a zvědavým štěnětem, kterému říkali Dustin. Pak jsme se zvedli s tím, že větší pauzu na oběd uděláme až na Suchém vrchu. Nemělo to být k němu už daleko a taky nebylo. V táhlém stoupání jsem nasadil vražedné tempo, kterému sobotní výletníci nemohli stačit. Ve stoupání k Bradlu jsem ovšem vypadal jako po sprchování. DaveSil s Johnym na tom nebyli jinak. Z Bradla se nám otevřel výhled na to, co jsme ušli. A protože na kamenech byly strašné fury lidí, netrávili jsme tam moc času a šli dál k rozhledně. DaveSil tam náhodou (?) potkal rodiče s dědečkem, kteří si vyjeli na výlet. Pěkná horská chata, která tvoří s rozhlednou jeden celek, je díky povedenému hospodaření firmy Rejo Praha s.r.o. uzavřena, takže na vrcholu nebylo kde si koupit cokoliv, kromě lístku na rozhlednu. Jejích 114 schodů jsem v mžiku vyběhl a mohl se kochat rozhledem. No, po pravdě, okna už hadr a vodu neviděla dost dlouho a několikanásobně víc než lidí bylo nahoře much. Ještě předtím jsme ale poleželi ve stínu chaty na asfaltu, obědvali konzervy a sušili trička.

Dále jsme vyrazili po zelené, směr Buková hora. Z vrcholu "Na planiskách" se nám naskytnul poslední výhled na Kralický Sněžník. Pak jsme sešli do lesa a samotná Buková hora je skutečně porostlá buky. Hlas rozcestníku zněl: Lanškroun 20,5 km po modré a 25,5 km po zelené. Pod vrcholovou skalou jsme já a Johny nepronesli další prémiový risk. Horu jsme opustili před pátou a nadlouho jsme měli pouze klesat. Nyní po modré značce scházeli do údolí Moravské Sázavy. Do Výprachtic ke kostelu to bylo 6,5 kilometru a za o trochu víc než hodinu jsme to zvládli. Zaparkovali jsme v zahrádce hospůdky v místě, kde se modrá napojuje na silnici. Vzpomínal jsem, jak jsem po zmíněné silnici šlapal vzhůru do Čenkovic při sportovním kursu ve třeťáku na gymnáziu.

V hospůdce čepovali Radegast, což nám nebylo po zkušenosti s Holbou proti mysli. Dali jsme si po dvou desítkách, které po tom parnu skvěle sedly a každý jeden párek s hořčicí a křenem. Také jsme doplnili zásoby vrcholových tatranek a vody. Od jiných stolovníků jsme zvěděli výsledky čtvrtfinále MS v hokeji.

Okolo půl osmé jsme se zvedli. Čekalo nás toho dne asi ještě 9 kilometrů po asfaltu. Nejprve jsme procházeli Výprachticemi a u pily jsme se zanořili do hezkého údolí Moravské Sázavy. Bohužel celá cesta až do Albrechtic je vyasfaltovaná. Jezdilo po ní dost cyklistů - některé jsme míjeli i třikrát. Šli jsme hezky svižně, a abych mluvil za sebe, tak i dosti z posledních sil. Za druhým rozcestím se žlutou, kde žlutá odbočuje na Lázek, jsme se konečně utábořili na okraji lesa. Nezmohl jsem se na nic jiného než na rozložení igelitu a karimatky na mírně se svažující rovinku mezi smrky a na usnutí. Trošku otravovali komáři, ale poté, co jsem se natřel repelentem, dali buď pokoj nebo jsem je přestal vnímat.
(33 km)

Den 4 - 10.5. - "Sahara"

V Landeskroně jsme na náměstí zabrali dvě lavičky a DaveSil s Johnym si obcházeli a fotili náměstí. Pak jsme si koupili nanuky a lebedili si ve stínu. Jenže nebylo nám přáno lebedit si celý den, protože do České Třebové zbývalo 16 kilometrů.

[Dům na Lanškrounském náměstí]

Opět po asfaltu, kráčeli jsme kolem autobusového a železničního nádraží okolo množství továren na Zámecký vrch. Z něj se klesalo kolem dvou rybníčků do Rudoltic. Za Rudolticemi jsme se přiblížili k hlavní trati a po chvíli ji podešli. Následovaly dva "saharské" kilometry přes poledním žárem rozehřáté pole bez kouska stínu směrem ke Třebovským stěnám. Za Damníkovskou hájenkou na nás čekalo poslední zaznamenáníhodné stoupání, asi 150 metrové převýšení, jehož překonáním jsme měli poněkolikáté a naposledy přejít evropské rozvodí Labe - Dunaj. Můj trhák asi půlkilometr pod vrcholem oba moji společníci statečně zachytili, takže jsme se doplazili na vrchol v těsném závěsu. Byl jsem opět zpocený tak, jako bych vylezl zpod sprchy.

Rozložili jsme se na kládách pod chytrým stromem s rozcestím červené a zelené. Dojedli jsme Johnyho müsli, téměř dopili vodu, zdlábli i poslední vrcholové tatranky a po téměř hodinové relaxaci začali scházet po zelené do obce Rybník. Do České Třebové na náměstí zbývalo 7 kilometrů. Vyšli jsme v Rybníku u kovárny a celou obcí prošli po silnici. Až u odbočky do Srnova jsme odbočili ze značky a vzali to k psímu cvičišti na Podhorce. U něj jsme přešli rozpadající se most-pamětník, který nevím jak dokázal přežít povodně, a poté, co jsme minuli areál firmy Böhmplast, jsme za pár minut byli u našeho domu.

Po 4 dnech jsme se vykoupali, kluci si u nás nechali bágly a vyrazili jsme do centra. Provedl jsem je po Starém, Tyršovu, Novém i Bezručovu náměstí a nakonec jsme zaparkovali v restauraci hotelu Padevět. Tam jsme si dali po dvou černých desítkách a večeři. Myslím si, že se za nám přinesenou krmi nemusel mistr kuchař stydět. Moje sázená vejce se špenátem a kluků vepřo-knedlo-zelo bylo lze přirovnat k těm z Městského dvora v Králíkách. Jen číšník nám připadal lehce omámen, jako by byl na tripu nebo v lihu.

Vrátili jsme se domů, kluci si vzali bágly a odjeli do Prahy. Já jsem se dalším vlakem vydal za nimi. Náš čundr byl u konce.
(23 km)

Epilog: