Tato akce byla, jak se později ukázalo, poslední samostatnou akcí skupiny Enrico & Nihil. Rozhodli jsme se vyrazit na 3 dny ven, protože září bylo nečekaně krásné a považoval jsem za hřích toho nevyužít. Ráno 17.9. přijel Mirek z domu k nám do Č.T. Plánovali jsme Šterberk - Šumperk, ráno mně ještě napadlo cosi jako Litovel - Letovice, ale nakonec jsme se shodli na variantě Velká Bystřice - Šternberk - ...... a kam až dojdeme. Mirek si u nás v našem novém bytě zanechal housle, vzali jsme věci a vyrazili na nádraží. V Olomouci jsme nakoupili zásoby v malém krámku u nádraží (Mirek mi dělal chutě voňavou sekanou), prošli se po ulici a zjistili, že červencové povodně na domech nezanechaly téměř žádné viditelné stopy. Nezapomněli jsme ani na nákup inside heating. Čekali jsme chladna z rána, tak jsme koupili vodku slušivého jména Sibiř. Před dvanáctou jsme nasedli na osobák a v 12:10 jsme stáli na zastávce ve Velké Bystřici.
Po zelené a modré jsme došli na Svatý kopeček (kde na rozcestníku stálo: Šternberk 20km) a dále po červené, směr Pohořany. Červenou jsme kousek za kukuřičným polem ztratili a kolem jírovce obaleného kaštany (pár jsme si jich vzali s sebou) přišli na zelenou. Zjistil jsem, že obyčejné kaštany moc k jídlu nejsou (odporná hořkost), a překvapilo mě, jak může být září teplé.
Šplhali jsem po louce k Pohořanům, já jen v tílku, Míra měl šortky a přesto jsme byli zpoceni jak koně. V Pohořanech jsme hned zkraje zaparkovali v hospůdce páté cenové skupiny. Ne, náhodou byla moc fajn, zevnitř se ozývaly hlasy a zpěv, tak jsme vešli. Ukázalo se, že je půl hodiny před otvírací dobou, ale místní klub malé kopané slaví nějakou oslavyhodnou událost, a tak bylo nejen otevřeno a čepovalo se, ale taky se vařilo. Ftěrkli jsme se a dali si gulášek s pivínkem. Okolo 16. hodiny jsme se zvedli a vyrazili dál ke Šternberku. Šli jsme lesy a lukami, krásnou krajinou. Dojem kazilo jen rozpadávající se JZD v Domašově u Šternberka. Autobus žádný nejel, tak jsme do Šternberka šli pěšky. Po cestě jsme narazili na břidličné suťové pole - těžko říci zda umělé nebo přírodní, ale každopádně zarůstající a vizuálně velmi efektní. Na fotce to však vypadá opět ploše. Vlezli jsme i do dlouhé a zachovalé štoly. Dosáhli jsme asi 50 metrů od vchodu a stále nebyl konec. Pak mi odešla baterka, tak jsme se vrátili. Do Sternbergu jsme dorazili asi okolo 19. hodiny. Pádili jsme směrem na Dolní žleb, kde měl být dle mapy kemp. Byl. Je. Jenže ne moc přístupný z turistické značky, spíš od silnice. Od značky byl jen plot a zamčená brána. Objížďka dlouhá, soumrak na krku. Tak jsme na radu jednoho domorodce překonali plot a šli k recepci zevnitř. Kemp je velkoryse pojatý, fůra místa na auta a karavany, pěkné chatky, sprchy, záchody, jenže v půli září nikde nikdo.
Bylo nás v kempu asi pět a to možná přeháním. Včetně recepčního, který se ani nezlobil, že jsme přelezli plot (což mu Mirek bezelstně přiznal) a nechal nás vyspat téměř zadarmo ve volné chatce. Platili jsme jen za 2 osoby a nemuseli jsme stavět stan. Odešli jsme do sprch, ale tekla jen studená voda (teplá se má ohřívat v solárních panelech), a tak z koupele sešlo. Nu což, aspoň jsme si neponičili pH naší pokožky.
Od recepčního jsme se dozvěděli o nedaleké restauraci. Udával vzdálenost asi 200 metrů, no, byla asi 500 metrů a pěkně mastná. Na to, že to nebylo v moc frekventovaném místě, dost vysoké ceny. Ale i hezké prostředí s kožešinami a trofejemi. Po dvou pivsoncích jsme se vrátili do kempu do naší chatky, dali si kapku na zahřátí, zalehli a usnuli.
Probudili jsme se do krásného a teplého (!) rána. Po rozvláčném vstávání a přípravě na další pochod jsme vyrazili. Bylo kolem desáté. Na tomto místě bych chtěl pokárat KČT, který zodpovídá za turistické značení v Dolním Žlebu. Zamýšleli jsme jít po zelené a asi kilometr za restaurací odbočit doprava na modrou, jež stoupá do prudkého svahu, a pokračovat na Dalov kolem Modré studánky. Ovšem cesta, po níž vede zelená značka, je naprosto neschůdná (zarostlá několikaletou vegetací), takže jsme museli jít po silnici a nenašli jsme ani odbočku s modrou. Nakonec jsme se vydrápali vlastní cestou-necestou, našli i Modrou studánku, nabrali vodu a od ní jsme už úspěšně a po značené cestě pokračovali dále. Z pláně mezi Dalovem a Huzovou je krásný výhled na celý Nízký Jeseník. V dáli jsme zahlédli i nejvyšší vrchol celého pohoří - Slunečnou (800 m.) U cesty jsme narazili na ohromné ostružiny. Stonky jimi byly úplně obaleny. Takovou koncentraci jsem do té doby nikdy neviděl. Pustili jsme se do nich a 20 minut jsme hodovali. Nemohli jsme se odpoutat, ale nakonec se nám to podařilo. Hlavu vzhůru, nekoukat k zemi!
V Huzové, což je poměrně velká ves, jsme zaparkovali na návsi(?) v restauraci. Opět byla nečekaně drahá (to u nás v Č.T. jsou mnohem přijatelnější ceny), ale byl hlad. Takže jsme dali opět tekutý chléb a k tomu smažák, pokud se nepletu. Ty pivsonky možná byly dva, protože se nám pak šlo krásně lehce.
Huzovou jsme opustili někdy mezi druhou a třetí. Značka vedla po silnici, což nás zprvu lehce vyděsilo, ale silnice pak odbočila a my pokračovali po luční cestě. Opět jsme procházeli nádhernými loukami (jen ty u Szczelince v Gorach stolowych byly hezčí). Snažil jsem se impresi zachytit na fotomateriál, ale vyšly z toho prostě jen louky, ten dojem je pryč. Okolo chovného rybníčku jsme po prastaré cestě (lesní cesta s obrubníky(?)) jsme dorazili do pustnoucí osady Křížov, kde jsme si trošku odpočinuli.
Snad okolo čtvrté jsme zaparkovali na nádvoří hradu Sovinec. Kastelán(?) nám jediným zařídil prohlídku. Přidali se k nám i nějací mladí sokolníci, nebo skauti, nebo kdo to vlastně byl. Zvěděli jsme pohnutou historii hradu, který sloužil jako zajatecký tábor Němcům za II.sv.války a který přičiněním jejich a vodkou rozjařených sovětských vojáků vyhořel. Stalo se tak po osvobození, 8.5.1945. Nějaké opravy byly na hradě prováděny i za éry komančů, ale teprve po revoluci nabraly rekonstrukce obrátky. Kastelán nám řekl: bohužel. Rekonstrukce byly živelné a hrad jimi ztratil něco ze své historičnosti. Je to trošku Hollywoodská kulisa, ale minimálně draví ptáci stojí za to. Sova sněžná, orel skalní, orel dovezený k Kazachstánu, sokoli, jestřábi.... divocí, cvičení i vycvičení. Přehlídka dravých ptáků, jakou nemá člověk šanci vidět na více místech. Kastelán nám poradil i místo k táboření v lese, asi 500 metrů jihozápadně od hradu, ale my se nakonec rozhodli pokračovat směrem k Rýmařovu, jež se čím dál tím více začal jevit, jako cíl našeho putování. Samozřejmě jsme k němu nemohli dorazit už dnes, ani jsme nechtěli. Hodlali jsme ujít co nejvíce, abychom byli zítra v Rýmařově relativně brzy a Mirek stihl v Č.T. orchestr.
Sešli jsme do Valšovského dolu a byli jsme prakticky v Hanácké nížině, na úrovni asi 290 metrů n.m. Rychle se stmívalo. Rozhodli jsme se, že místo na spaní nalezneme někde na hřebeni, po němž vede červená značka do Rešova. Nejprve nám ale bylo třeba na hřeben vylézti. Pěkný krpál jsme zdolali ve velké rychlosti a s vypětím všech sil. Pokračovali jsme na sever a na druhý pokus našli místo k nocování na jednom ostrohu na západní straně hřebenu. Ve vesnici Ruda blikala světélka, některá synchronně - lidé asi sledovali Jag na tývý Nóva ("Ano, pane! Rozumím, pane!").
Na ostrohu bylo místo akorát tak pro jeden stan a ohniště. To už bylo na místě před naším příchodem a pod placákem z břidlice i zásoba naštípaného dříví. To asi lesník zajišťuje tento perfektní servis. Mirek si opékal buřtík v Holomóci zakoupený, další dva jsme nakrájeli do hrachové polévky - ta byla! Mňam, mňam. Po setmění jsme zalezli do stanu a brzy usnuli.
Probudili jsme se poměrně brzy a rychle sbalili. No rychle, trvalo to stejně 50 minut a to jsme se ani nemyli, ani jsme nevařili. Ráno bylo teplé, ani teď nepřišla Sibiř příliš vhod. Navíc od I. společného putowanj Sázava'96 se snažím držet zásady: tvrdej se nemá pít před západem slunce.
Hned od místa táboření jsme se vydali domnělou zkratkou k naší cestě. Okamžitě jsme ji našli. Byla blízko, moc blízko, přímo podezřele blízko. Po kilometru jsme zjistili, že to není naše cesta. Ještě že svítilo slunce a mohl pracovat můj orientační smysl. Když máte jít na sever, je ráno, a slunce vám svítí na levé ucho, něco prostě není v pořádku. Tak jsme to otočili, ale nevrátili se na původní cestu, z níž jsme večer sešli, ale švihli to zkratkou. Tentokrát jsme si cestu opravdu zkrátili. Šli jsme po vrstevnici, vyhnuli jsme se Rešovu a na červenou značku narazili až před Rešovskými vodopády.
Rešovské vodopády jsou perfektní, nádherné. Bohužel jsem už neměl žádný volný snímek ve foťáku, tak je mám "jen" ve vzpomínkách. Nedávné povodně smetly některá dřevěné lávky a můstky (cesta vede podél vodopádů vzhůru, trochu jako ve Slovenském ráji), a tak jsme občas zdolávali menší či větší balvany, skalky a jiná výšková převýšení. Byla to paráda.
To už jsme nešli po červené, ale po zelené. Zanedlouho jsme narazili na další strhnutý most, ale po kládách a balvanech jsme dravou říčku překonali i tentokrát. Hnali jsme se vpřed a za půl hodiny jsme urazili 5 kilometrů do Horního Města. Ne, asi to nebylo pět kilometrů - to jen tvrdil ukazatel, protože následující údajné 3 kilometry z Horního Města do Rýmařova jsme stejnou rychlostí urazili za 45 minut. Tak nevím..., jak říká Jiří Menzl v časopise Story.
Rýmařov "mě překvapil svou rozlehlostí". Jo, to zas cituju někoho jiného, ale je to fakt. Rýmařov byl do nechvalně známé reformy státní správy v roce 1960 okresním městem. A má na to. Před válkou to na tuty bylo město německé a žilo tam nejspíš víc lidí než dnes. Usuzuji tak proto, že domy na v centru jsou poměrně vysoké a mohutné, odpovídají tak domům ve městech, jež dnes mají okolo 20-30000 obyvatel. Navíc v Rýmařově není moc paneláků, asi tam neměli bytovou krizi. Je tam taky nemocnice a ačkoliv jde o město v Sudetech, je velmi upravené. Mám z něj veskrze pozitivní dojem.
Na autobusové nádraží jsme dorazili v 11:30. Shledali jsme, že autobus do Šumperka jede v 11:40 a další až 15:40. Cesta jiným směrem nepřicházela z časových důvodů v úvahu. Přišli jsme tedy právě včas. A pak že má člověk pořád jen smůlu. Za necelou hodinku jsme byli v Šumperku, tam hodinku čekali na spoj do Zábřeha na M. a tam zase hodinku na vlak do Č.T. Doma jsme byli před 17. hodinou.
