Akce se uskutečnila ve složení EnRico, Nihil a Freedom. Celému tomu předcházelo několik telefonátů, kdy jsme se vzájemně ujišťovali, že skutečně vyrazíme, ačkoliv už několik dní prakticky bez přestání pršelo. Mírně přesvědčovat bylo třeba vlastně jen Nihila, Freedom bral nečekaný monzun jako normálku. Měli jsme "full bag", to jest spacáky, karimatky a já navíc foťák a stan pro 2-3 osoby.
Vyjel jsem z České Třebové osobním vlakem v 12:00 směr Ústí nad Orlicí. Cestou jsem se díval na zatopenou Dlouhou Třebovou. V Ústí přistoupil Freedom a za hrozného lijáku jsme směřovali k Chocni. Celé údolí Tiché Orlice bylo pod vodou. Nedocházela nám vážnost situace. Ale kdyby jenom nám. Za několik dní nazvou tyto dny apokalypsou a vodu tisíciletou.
V Chocni jsme změnili oře a dojeli do Týniště, kde už na nás ve vlaku z Letohradu do Meziměstí čekal Nihil. Měl jsem na sobě šusťákovku a v ruce deštník. Nihil i Freedom měli pláštěnky. V Náchodě jsme byli v 14:45. Na nádraží Nihil zjistil, že ho opustila přezka na popruhu krosny a že se tedy dá nést jen na jednom rameni. Tak jsme to provizorně svázali provázkem a vyrazili do centra města hledat železářství. Neměli jsme s sebou ani nic k jídlu. Já jsem v ČT koupil jen petrolej, abychom mohli rozdělat oheň i z vlhkého dřeva. Chvíli pršelo jen tak normálně. Nakoupili jsme, mj. i inside heating, Freedom vybral z bankomatu peníz, Nihil v železářství sehnal vhodný šroub ke krosně, prodavačka mu ho i namontovala a vyrazili jsem k Bělovsi. Déšť sílil. Když jsme přešli Metuji, padala už voda proudem. Vody bylo v řece docela dost, ale držela se v korytu. Hodlali jsme přečkat noc v pěchotním srubu NS 83 "Lázně". Problém byl, jak ho najít ze strany od Bělovse. Při jednom nezdařeném pokusu o výstup na prudký svah nad cestou jsem po rozbahněné zemi sjel jako po skluzavce. Tak jsem byl z jedné strany kompletně hnědý. Tak tudy to asi nepůjde. Museli jsem to vzít tedy oklikou - nejprve ke srubu Březinka, o němž jsem přesně vědel, kde leží, a od něj pak po linii těžkého opevnění zpátky dolů. Schovali jsme se pod stříškou blízko odbočky k Březince. Vyndal jsem si igelit, abych si ho hodil přes sebe a batoh, ale už jsem byl stejně mokrý skrz naskrz. Po nějaké době déšť mírně polevil a my vyrazili vzhůru. Stoupání bylo prudké, a tak jsem za chvíli byl mokrý i zevnitř, jak jsem se pod igelitem potil. Asi po půl hodině jsme dorazili k Lázním. Vchod srubu byl bohužel zamčený. Vypadalo to mírně zoufale, protože spát za takovýchto podmínek ve stanu byl holý nesmysl. Ale Freedom zjistil, že otvorem ve stropnici po vytrženém levém zvonu se dá vlézt dovnitř. Trochu vadil ostnatý drát, ale nakonec se to ukázalo být menším problémem, než se zprvu zdálo. Měli jsme dvě baterky a svíčku. Tak jsme je strategicky rozmístili v objektu, vsunuli dovnitř i batohy a začali s průzkumem. Objekt byl až na pár zbytků pustý.
Otvor po pravém zvonu byl zavalený, hlavní střílny byly po odstřelení zabetonované, pomocné zůstaly. Dost mě překvapilo, že vnitřek objektu včetně dolního patra byl suchý. Naši dědové odvedli skutečně kvalitní práci.
Dostal jsem šílený nápad, že rozděláme pod dírou od zvonu oheň. Použili jsme nějaké plechové koleno, do něj nacpali nějaké dřevo, co se nacházelo v objektu i mimo něj a polili petrákem. Za chvíli se už valil kouř do nitra objektu. Nebylo mi jasné, proč se valí dovnitř a ne ven. Tak jsme koleno přenesli ke vchodové mříži, kouř šel ven, tak jsem přiložil a dolil zbytek petroleje. Tu si to ale kouř rozmyslel a opět si neomylně razil cestu dovnitř. V bunkru přestávalo být dýchatelno. Evakuovali jsme horní patro a přesunuli se do spodního, kde se ještě dalo dýchat, kde ale byla šílená zima. Se zacpanými nosy a slzícíma očima jsme uhasili oheň, ale byli nuceni opustit srub. Uvnitř už téměř nebylo vidět. Stáli jsme opět venku na dešti a přemýšleli, co dál. Srub jsme po hodině obývání vlastní vinou ztratili. Nálada byla, alespoň u mě, blízko bodu mrazu. Prozatím jsme tedy nechali věci uvnitř a vydali se obhlédnout situaci výše po opevněné linii. U Březinky stál člověk a provedl nás vnitřkem. Od mé poslední návštěvy, kdysi v roce 1993, prodělal srub Březinka opět bouřlivé změny. Byl osazen levý a znovu osazen pravý pancéřový zvon, respektive jejich přesné makety, doplněno vnitřní vybavení, zvláště filtroventilace, která je v lepším stavu než v roce 1938. Dozvěděli jsem se, že další srub v pořadí, NS 81 "Lom" slouží těmto lidem jako sklad a je s ním počítáno jako s výstavním objektem. Pak nám tedy zbývalo poohlédnout se ještě výš. Objekt NS 80 Polsko je však v totálně dezolátním stavu. Má zničenu přední stěnu, oba otvoru po zvonech jsou zasypány, takže jeho obsazení nepřicházelo v úvahu. Vraceli jsme se tedy pomalu zpět k Lázním a doufali, že kouř se rozplynul, nebo usadil.
A opravdu tomu tak bylo. Vzduch uvnitř bunkru byl jako zázrakem čistý. Tak jsme se připravovali ke spánku. Já se konečně převlékl do suchého. Dali jsme si rumajzlika, abychom se trochu zahřáli. Snědli jsme syrové buřty a pili vodu Bonaqua. Utábořili jsme se v hlavní střelecké místnosti. V levé, protože srub je jednostranný a hlavní pravou nemá. Rozdělali jsme igelity, na ně dali karimatky a teprve na ně si ve spacákách lehli. Všude byla totiž špína. Vypadalo to, že objekt slouží jako tzv. houmleshaus. Nějací ubozí houmlesáci tu asi měli vánoce, protože v jednom rohu byl plesnivý vánoční stromeček, jinde pak stará postel, asi dvě drátěnky a láhve od piva. Kecali jsme dlouho do noci, hlavně Freedom vyprávěl o svých úspěších u dívek a dam (neřekl však, zda by se chtěl jmenovat Jan). Někdy k půlnoci jsme usnuli. Doufali jsme, že se stane zázrak a ráno nebude pršet. Předpověď zněla, že hezky má být až ve čtvrtek a zítra bylo úterý.
Stal se zázrak. Nepršelo. A vydrželo nám nepršet celé 3 dny. Rosničkáři už tradičně, pro nás naštěstí, nevystihli předpověď. Freedom vylezl na střechu srubu a volal nám dolů, že svítí sluníčko. Byli jsme šťastni, jak jen mohou být šťastni lidé, kteří promokli, nazouvají si mokré studené boty (Never more!), vylézají z tmavé díry a vidí slunce.
Stal se zázrak? Radovali bychom se, kdybychom věděli, že v době naší radosti už po trati Praha - Ostrava nejezdí žádné vlaky, že vykolejil a spadl z náspu vlak Eurocity u Suchdola nad Odrou, že ještě v době kdy jsme spali, kdy já si bral Paralen, protože mě šíleně bolela hlava (asi ze zbytků toho kouře, ale po Paralenu to hned přešlo), že v té době v Troubkách nad Bečvou strhla rozvodněná Morava (paradoxně ne Bečva) na 150 domů a potmě zabila 9 lidí, že i Opatov, Třebovice, Česká Třebová, Dlouhá Třebová, Ústí nad Orlicí a Choceň byly až metr a půl pod vodou, že Ostrava a Opava jsou na tom ještě mnohem hůře, že v Klodzku je voda v prvních patrech domů, že se voda řítí i na Olomouc a během dne zatopí třetinu města do výšky 3 metrů a že obětí povodní bude nakonec více než 55? Ale nic z toho jsme nevěděli. Poté co jsme opustili srub, jsme pouze dole uviděli rozlitou Metuji, pod vodou byly zahrady a Běloveský kemp, ale po mostě se dalo přejít. Převlékl jsem se do suchého a mokré měl jen boty. I ty ale na sluníčku pomalu schnuly.
V Bělovsi jsme nakoupili jídlo a pití a vydali se přes čáru do Kudowy Zdrój. Asi po hodině a půl jsme byli na "hlavní třídě", vyměnili koruny za zlaťáky, koupili si nanuka a šli na nádraží. Tam jsme zjistili, že kvůli potopě nejezdí vlaky, a tak jsme museli vzít za vděk "náhradní dodávkovou přepravou" pro nás 3 celkem za 300 Kč, což se rovná 30 zlotým. Chtěli jsme se dostat do Szczytne. Zanedlouho jsme tam byli. Ve stánku jsem si k úžasu prodavačky koupil nějaké staré motoristické inzertní noviny (nejvíc papíru za nejnižší cenu), abych měl čím na noc vycpat boty a vyrazili jsme vzhůru na Orle skaly. Byl to hezký stoupáček a Freedom si ho dal klusem. Nahoře je jakýsi zámek a perfektní vyhlídka na údolí, na Krkonoše a dále do Polska. Po kratším hledání správné cesty jsme se vydali lesem dále. Přes Piekelnu Goru a Borowinu jsme pokračovali ve směru na Skalne Grzyby po modré značce. Asi v půli cesty, někde u Brzytvy, jsme nalezli perfektní místečko na stanování. (Později jsme se tam také zvěčnili: Foto 1 - Enrico & Nihil, Foto 2 - Enrico a Freedom). Plácek byl pod skálou, od cesty asi 10 metrů, hezky za stromy. Bylo asi pět hodin. Na mapě byla studánka - asi kilometr od tohoto místečka dále po modré. Já jsem začal stavět stan, Nihil s Freedomem šli do studánky pro vodu. Nejdýl za půl hodinky prý budou zpátky. Přišli asi za 50 minut a bez vody. To nebylo milé. Noc nasucho mě nelákala. Stan už jsem měl dávno postavený, a tak jsem se s Nihilem vydal hledat studánku znovu. Nejdříve jsme se snažili orientovat podle modré značky v mapě a v reálu, pak nám ale došlo, že modrá vede jinudy než na mapě a zkusili se orientovat podle terénních vln. Nakonec se tato strategie ukázala jako úspěšná, protože jsme studánku našli. S námi a s vodou přišla do základního tábora radost. Mohli jsme vařit polívku a chlemtat co hrdla ráčila. (Chlemtali jsme až moc, protože v noci jsme už byli zase na suchu.) Pak nás Freedom naučil mariáš a mastili jsme karty, k tomu bodlo inside heating a bylo veselo. Už za tmy jsme trénovali základy sebeobrany, závodili ve šplhu na stromy, u některých účastníků překvapila dlouho dovedně skrývaná sexuální orientace a Freedom si natáhl ruku, když dělal páku s Nihilem. Znaveni bujarým večerem jsme pozdě v noci usnuli a spali jak bobři.
Po probuzení jsme se vydali, nyní už známou cestou po modré ke studánce (Nihil tu šel za pár hodin už po třetí). Tam jsme obnovili vodní zásoby a vyčistili zubní sklovinu. U skalního hrotu jsme se zastavili a Nihil s Freedom soutěžili, kdo dřív spadne do asi stometrové propasti pod ním. Nikdo nezvítězil, Nihil parodoval Riodejaneirského či Lisabonského Krista a mohli jsme pokračovat v cestě. Na Batorówku mě však luplo v levém koleně a bylo po srandě. Od té doby jsem se až do konce expedice vlekl za zbytkem výpravy.
Freedom pokračoval ve školení. Dnes začal kapitolou "Posilovna". Já a Nihil jsme ani nedutali, ale uzrálo v nás přesvědčení, že do toho v září praštíme. Já už od srpna v Rakovníku. Z Batorówku jsme šli po žluté překrásným skalním městem, prakticky až ke zřícenině Ptak. Před ní jsme ale uhnuli po modré a došli do Karlówa. Já bych tam už nejraději zaparkoval, ale nakonec jsme jen utratili poslední zlaťáky a vydali se po zelené okolo Hejšoviny směrem do Čech. Freedom byl hnán představou pivsonka v první české vesnici za čárou. V místě, kde od zelené odbočuje modrá, jsme asi hodinku a půl poseděli a kochali se (v českém, ne v polském smyslu slova) krásou tamější přírody. Od Karlówa až do Čech se rozprostíraly nádherné mokré louky s bujnou vegetací, místy nesekané už několik let a zarůstající keři, místy sekané jen občas. Modrou jsme ještě na čas opustili pro zelenou, ale na přechodu přes čáru jsme opět přešli na modrou. Přechod se zavíral ve 20 hodin. My přes něj přecházeli v 19:45. Dva čeští policisté prohlédli naše pasy, popřáli nám šťastné cesty a akorát mohli zavřít závoru. My jsme zaparkovali v hospůdce v Machovské Lhotě. Je to překvapivě úpravná vesnička, krásný romantický zapadákov. V hospůdce jsme dali po dvou pivsonech, Nihil s Freedomem utopencí (k tomu jsme se koukali na TV zprávy s utopenci jiného druhu) a já ňáký párky. Po osvěžení jsme se vydali už za soumraku dále, naším cílem bylo tábořiště Vladivostok za Machovem. Freedom chtěl jít až do Hronova, ale s ohledem na moje koleno od svého záměru ustoupil a skončil svou denní pouť též ve Vladivostoku. Tamější tábořiště byla prostě louka, už tam bylo jedno iglů, tak jsme se přidali. Freedom spal opět pod širákem, zbytek výpravy si radši postavil stan. Vždyť je to otázka deseti minut.
Ráno jsme vzbudili Freedoma, který se prý za svítání byl klouzat na skokanském můstku a obhlédl autobusy z Machova do civilizace. Tak jsme se sbalili, nakoupili snídani v sámošce a ranním autobusem odjeli na nádraží v Polici nad Metují. Tam jsme zjistili, že vlak jede asi až za hodinu. U nádraží byla hospůdka, ale my si nejprve chtěli koupit lístky. Do Václavic, že se vykoupáme v Rozkoši. Ale počasí se začalo mračit, tak jsme se po chvíli rozhodli dokoupit si lístek z Václavic domů. Následuje neopakovatelný záznam rozhovoru s pokladní:
"Z Václavic do České Třebové na junior pas."
"Nejezdí se," zněla odpověď.
"Proč???"
"Kvůli vodě."
"Tak do Ústí nad Orlicí."
"Tam se taky nejezdí."
"Tak někam tím směrem ... nejdál, co se jezdí. Třeba Letohrad?"
"Jo, do Letohradu se asi jezdí."
Vláček z Police do Týniště jel podle řádu. V Týništi jsme si koupili množství denního tisku, abychom zvěděli Jobovy zvěsti. Z Orlických novin, Blesku a Práce se na nás vyvalila velká voda. Snímky moravských městských přístavů - např. "Ostrava - hlavní přístav" (dříve nádraží), i východočeských obecních lagun a kanálů s dobrovolnými gondoliéry nás uvedly do reality. Freedom se rozběhl k babičce bydlící kousek od Týniště u řeky. Asi po půl hodině se vrátil, po pás mokrý s tím, že zde svou jízdu končí a jde bojovat s vodou. Babička jí měla v chaloupce asi metr. Já a Nihil jsme se rozjeli do Letohradu, kam jsme také úspěšně dojeli. V Letohradu jsme se rozešli, já nastoupil na náhradní autobusovou dopravu do Houští. U Lanšperka jsem uviděl důvod nesjízdnosti trati 024. Asi padesát metrů kolejí leželo na poli, násep roztroušený tamtéž. Orlice už opadla. V Ústí na nádraží už byl přistaven náhradní vlak, pendl Česká Třebová - Houští nad Orlicí zajímavého složení: šestikolák, tři nebo čtyři Bétéemka a velbloud. Města Ústí i Č.T. byla už v suchu, o povodni hovořila jen otevřená okna domů a mokré peřiny v nich. Náš červencový povodňový čundr byl u konce.
