Krátce po 18:50 se vlak dal do pohybu a v 19:40 jsme byli v Berouně. Cestou vysedalo množství vandráků, míjeli jsme také připravená ohniště, někde už hořící vatry a opilé čarodějnice.
Na 1.nástupišti v Berouně už čekal prázdný vlak do Rakovníka složený z orchestrionku a dvou vlečňáků s odjezdem v 20:20. Ihned jsme do něj nastoupili a zabrali místa u okýnka. Kolem 20. hodiny přijel rychlík od Plzně a těsně před plánovaným odjezdem i rychlík od Prahy. Motorák se rychle naplnil k prasknutí. Připomínal brněnské tramvaje při veletrhu.
Přesně ve 20:20 se dveře zavřely a vlak se dal velmi ztěžka do pohybu. Venku se stmívalo a krajinu začaly ozařovat ohně. Jeden mi připomínal svou velikostí hořící chatu, ale pravděpodobně to chata nebyla, vzhledem ke křepčícím postavám okolo něj. Ve dvou zastávkách jsme čekali delší dobu, takže do Křivoklátu jsme přijeli asi s desetiminutovým zpožděním. Tam se téměř celé osazenstvo vyhrnulo ven - dál na Rakovník mohlo jet tak 15 cestujících.
Dav se vydal směrem k hradu. Byla už naprostá tma. V hotelu pod hradem jsme se stavili na WC a přečetli si program festivalu. Ten začal ve 20:00 a měl trvat do pátečního poledne. Od hotelu jsme dlážděnou cestou stoupali k hradu a předbíhali davy lidí. U brány se utvořila docela pěkná fronta, ale protože jsme měli lístky koupené v předprodeji, davy čekajících jsme předběhli, ukázali lístky, vrátili se pro razítko ("osobně znán") na ruku a rázem byli uvnitř. Tam jsme zjistili pravý stav té "davové pohromy". Nevěřil jsem, že ve tmě budu schopen nalézt DaveSila, Freedoma a Petru, kteří nám snad drželi místo. Ale náhoda stála při nás a z ničeho nic se přede mnou ze tmy vynořil DaveSil. Odvedl nás na místo, kde si na své celtě hověli Freedom a Petra. Na nádvoří hradu se nalézalo odhadem tak 2000 lidí, někteří leželi ve spacácích a dekách podél stěn nádvoří vyrovnáni jak muslimové při modlitbě, většina ale byla ještě na nohou a stála v kruzích kolem pódia. Nový kruh se začal tvořit i poblíž bran a tam jsme se postavili i my. Chystal se tam šermířský souboj mezi tuctem bojovníků, z nichž polovina představovala "Kelty" a druhá "Římany". Po dlouhém úvodním pózování fotografům a filmařům se začalo bojovat. Souboje byly předvedeny velice dobře. Bojovníci sebou mlátili o zem a váleli se v prachu, jako by to byla jejich nejoblíbenější činnost.
Po skončení představení začala přednáška o Keltech v Čechách. Z přednášky jsme nic neměli, protože pan doktor buď zapomněl mluvit do mikrofonu nebo selhala technika.
Naštěstí přednáška brzy skončila a začala dlouhá šňůra kapel: české, irské, skotské, bretaňské... Zpívaly česky, anglicky a francouzsky. Pokud mě smysly neklamaly, nikdo nezpíval keltsky. Typickými nástroji byly samozřejmě dudy, housle, flétny a také tahací harmoniky, ale některé kapely vkládaly svou důvěru i do elektroniky.
Od dvou asi do půl čtvrté hráli své zběsilé rytmy a vysoké tóny Bretonci. Capo di capella se snažil zapojit i obecenstvo, které i v tuto dobu bylo vcelku početné, ale se svou francouzštinou neměl valného úspěchu. Ne, že by nezněla dobře, ale asi tak jako většina ostatních jsem pochytil jen "án", "du", "truá" a "bián". Úspěšněji než slova hovořily nástroje.
Po půl čtvrté nastala pauza, pořadatelé pustili hudbu ze záznamu a já jsem se vydal na obhlídku okolí hradu. Venku jsem potkal partu 5 slovenských studentek, které se vydali na Beltine v 6 večer, po jakési zkoušce, přímo z Bratislavy. Dorazily taxíkem z Berouna prý okolo půlnoci. Ptaly se mě na můj názor na Mečiara. No co jsem měl říct, odpověděl jsem jim, že je to "starý chuj". Když jsem jim řekl, že plánujeme jet do Rudohoří, upozornily mě, že tam nejspíš dostaneme do huby. No, uvidíme, tak horké to nebude.
Když jsem se vrátil na hrad, počet spících zase o něco vzrostl, jedna spáčka spala dokonce i na kupě prken. Vzal jsem si spacák a šel si v něm sednout na schody. Opřený o dveře, poslouchaje hudbu, dožil jsem svítání. Nádvoří ožívalo. Okolo páté bylo na programu audiovizuální pásmo o Bretani. Když vypadl zvuk, šel jsem se podívat na naše místo. DaveSil vstával, tak jsem zaujal jeho niku a pokoušel se usnout. Přesto, že jsem té noci ještě pořádně nezamhouřil oka, nemohl jsem usnout. Půl hodiny jsem poslouchal další kapelu. Pak jsem zanechal pokusů o usnutí a zase jsem vstal.
Ranní program odstartovali opět bojovníci. Po souboji 10. legie s bojovníky keltské vesnice zůstal naživu jen její náčelník. Šermířské představení bylo vyplněno jedinečnými fórky a hláškami. Okolo 8. hodiny vstali i poslední spáči a spolu s nimi i Toník s Petrou. Během rána a dopoledne se na pódiu kapely střídaly v rychlém sledu. Podobně rychle stoupala i teplota. Celou noc i teď ráno byla obloha téměř naprosto jasná. Už okolo deváté bylo docela horko.
Freedom s Petrou vcelku souhlasili s cestou na Krakovec a získali pro ni i Slona a Brontosaurku, jejich dva známé z Lukova, se kterými jsme se teď seznámili i DaveSil a já. Takže nás bylo šest.
"Byl první máj, byl lásky čas, traktoru zval ku lásce hlas ..." Naše dva páry se nechaly unést atmosférou slunečného máje a téměř celou cestu "soutěžily" v počtu polibků pod rozkvetlými stromy. A kvetlo snad vše, co mohlo: akáty, třešně, švestky, jabloně a další, námi neidentifikované, stromy.
Na cestu jsme vyrazili ve 12:20. Nejprve po žluté a od rozcestí u Roztok po červené směrem na Skryji. Slon s Věrkou nasadili vražedné tempo, takže se peloton roztrhal na malé skupinky. Slezli jsme Nezabudické skály, kudy jsem před třemi lety stoupal za šíleného deště s Evou. Před Nezabudicemi jsem prohodil oděv a obuv a dále pokračoval v čínách a šortkách. V nezabudické restauraci jsme na WC doplnili zásoby vody a pokračovali v cestě. Na rozcestí jsme se vydali po žluté nádherným údolím Tyterského potoka.
Cesta překonávala na mnoha místech koryto potoka a prakticky vždy brodem. Balancuje na kládách a kamenech jsem začal uvažovat, že nazuju opět kanady. U Valachova jsme udělali pauzu na svačinu a já se přezul. Udělal jsem nejspíš dobře, neboť další brody následovaly a postupně si po jedné botě namočili Freedom, Slon i DaveSil. Žlutá značka opouštěla táhlým stoupáním údolí potoka a tahounem pelotonu se stal DaveSil. Měl natrénováno z minulého týdne z výstupu na Milešovku. Octli jsme se na kraji pole a otevřel se nám výhled do kraje. O pár kilometrů na jihovýchod byly vidět krásné kopce jižního břehu Berounky (Týřov, Roudný, Štulec, Velká pleš atd.) a sluncem ozářená vesnice Podmokly.
Po žluté značce jsme se blížili k obci Slabce. Spadlo několik dešťových kapek, prvních toho dne. Na okraji Slabců nás zaujala mateřská škola kombinovaná s hospodou. Dítka zde asi získávají ty správné návyky už v útlém věku. U vstupu do hospody visel jídelní lístek s obrázky třešniček, hruštiček a jablíček, v chodbě dětské botníky, věšáčky a sudy s pivem. Zde se rozproudila debata, kdo měl jakou značku na své skříňce, když chodil do školky. Vynesli jsme si židle k poslednímu volnému stolku na terase a dali si po jednom pivu či džusu. V půl šesté jsme vyrazili opět na cestu.
Až do Modřejovic se šlo po asfaltu. Zde se debatovalo o programování a počítačích, Freedom dával k dobru anekdoty z Internetu a z knížky Programátorské poklesky. Za Modřejovicemi se naše zelená značka oddělila od silnice a nejprve přes pole, poté lesem začala klesat do údolí Javornice. Zde se trochu rozpršelo. Váhal jsem, zda nemám nasadit variantu pončo, ale déšť po chvíli ustal. Od rozcestí zelené a červené zbývalo ke Krakovci ještě asi 6 kiláků. Na "účastnících zájezdu" se začaly objevovat známky únavy, mě nevyjímaje.
Údolí Javornice připomínalo v mnohém údolí Tyterského potoka - bylo to absolutní "deja vu". Opět údolí s plochým dnem tvořeným nivou a svahy porostlé pestrým smíšeným lesem. A opět cesta přecházela potok mnohými brody. Netrpělivě jsme sledovali každý chytrý strom a ubývající kilometry, které nám zbývaly ke Krakovci. Cestou jsme minuli dvě pěkná místa k táboření. V okamžiku, kdy bylo na ukazateli "Krakovec 1km" přestali někteří doufat, že hrad vůbec kdy uvidíme. Nikdo z nás totiž nikdy předtím Krakovec na vlastní oči nespatřil. Ale jakmile jsme minuli Jankovic mlýn, zahlédl DaveSil za hradbou stromů stín hradby kamenné.
Po překonání posledních dvou brodů jsme stáli přímo pod hradem, jehož majestátná silueta se nad námi tyčila. Vyběhli jsme nevysoký vršek, na němž hrad stojí, a hledali jsme čekajícího Nihila. U hradu nebyl, což na náladě nepřidalo, ale zjistil jsem, že je u hradu hospoda, tak jsem se tam vydal na výzvědy. A opravdu, u stolu v zahrádce seděl Nihil s ohromným batohem a pivkem před sebou. Nejen náš počet byl překvapením, i on měl jedno pro nás. Vzal s sebou housle. Proto ten ohromný batoh. A protože před Zhoří lehce bloudil, dorazil z Rakovníka chvilku před námi. Dali jsme si něco k pití a Nihil s Freedomem vyjedli poslední utopence, co v hospodě měli.
Už téměř za tmy jsme se vydali zpět po červené, na bližší ze dvou plácků s ohništěm, které jsme cestou na hrad minuli. Nihil vytáhl housle a s určitými počátečními rozpaky, na straně jeho i nás pěvců, spustil. Za pár minut jsme byli na našem místě a rozbili tábor. Toník s Petrou stejně jako Slon s Věrkou si lehli jen tak ve spacákách pod stromy a brzy spali. Já s DaveSilem jsme si udělali stříšku z ponča. Nihil dál pokračoval ve hře na housle - Freedomovi na dobrou noc.
Bdící část výpravy pak vařila instantní trojpolévku na Nihilově vařiči. Ke spaní jsem Nihilovi nabídl igelit, ale když začalo pršet, pomohl jsem mu postavit stan. To už byla úplná tma. Do spacáku pod pončo jsem zalehl jako poslední. Po 38,5 hodinách bdění jsem ihned po zalehnutí, asi ve 22:30, usnul.
V hospodě jsme řešili, co dál. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme po červené kam až to půjde. V ideálním případě do Mariánského Týnce, což mělo být odhadem tak 22 kilometrů. Tam by se snad dalo spát jak v lese, tak i na oficiálním tábořišti. Je tam i železniční zastávka, odkud mohli jet Nihil a Brontosaurka večer domů. Oba honily povinnosti do školy. V případě nepřízně počasí jsme chtěli dojít alespoň na zastávku Strachovice, což bylo podle mapy kiláků 12.
Jakmile jsme vystrčili nosy z hospody, spustil se opět déšť. Brontosaurka a Slon s konečnou platností změnili plán na variantu "úprk na nejbližší zastávku", jíž byla zastávka Všesulov. Neměli totiž nic na ochranu proti dešti. Dali jsme jim sbohem a v pěti vyrazili přes pole po asfaltce do obce Šípy. Chtěli jsme si nadejít červenou značku, abychom nemuseli počtvrté po té samé cestě kolem mlýna. Cestou polem déšť sílil, po pláštěnkách, celtě, ponču a deštníku stékala voda a mě napadlo překřtít dnešní den na "Vzpomínky na Vietnam". Pršelo shora, zprava, zleva, zepředu i zezadu... Kdo pamatuje Forresta Gumpa, ví, co se tím myslí. Naštěstí chyběl napalm a olovo.
V Milíčově jsme se napojili na červenou značku, sešli do údolí potoka Javornice a údolím, jež bylo nejspíš také tak pěkné jako údolí včerejší, kráčeli směrem ke Kožlanům. Protože jsem měl neodbytný dojem, že z Čisté do Mladotic nejezdí vlak a je tam dlouhodobá výluka s náhradní autobusovou dopravou, připadlo mi lepší jít přímo do Kožlan než na lesní zastávku Strachovice. V Kožlanech se ukázalo, že to byl dobrý nápad, protože u hospody nás míjel autobus ČD Čistá-Mladotice. Když jsme došli na zastávku, byla asi 1 hodina. Zjistili jsme, že první autobus na Čistou jede v 16:53 a na Mladotice v 15:27. Freedom a Petrou se rozhodli jet do Plzně, zatímco já, DaveSil a Nihil přes Rakovník domů. Usadili jsme se na zastávce, převlékli jsme se do posledního suchého prádla a pustili se do jídla. Nihil opět vytáhl svůj vařík a kuchtili jsme další instantní trojpolévku.
Déšť ustával a mraky se trhaly. Pak vysvitlo i slunce. Freedom jako první využil obecní plakátnici jako sušák a ostatní ho rychle následovali. Tahali jsme z báglů mokré věci a v sušák se brzy proměnila i kupa dřeva za zastávkou. Hověli jsme si na haldě stěrku a zase začali měnit plány. Po delších dohadech jsme všichni přijali Freedomův návrh jet do Mladotic a odtamtud jít nebo jet do Plas, kde by se snad dalo přespat v klášteře. Byla možnost jet odtamtud i dále do Plzně. Tak jsme nasedli do autobusu na Mladotice. Cestou jsme několikrát přejížděli zrušený úsek trati. Ta pěkně zarůstá náletovými rostlinami. Pokud jsem si všimnul, mezi pražci rostou pěkné malé borovičky. Před Mladoticemi trať prudce klesá do údolí, kterým vede trať Plzeň - Žatec. V 16:00 jsme byli v Mladoticích. Jen jsme zalezli do budovy, abychom si koupili lístky, spustil se prudký déšť. Takže jsme si já, Nihil i DaveSil koupili lístky až do Prahy, s tím, že se v Plasích kdyžtak jen stavíme a pojedeme dalším vlakem. Freedom a Petra si je koupili jen do Plas. Freedom, hnán snad jakýmsi pravěkým atavismem, běhal na dešti a tahal pod okap i Petru. Jí se ale moc nechtělo.
Cestou vlakem chvílemi pršelo, chvílemi ne, panovalo typické aprílové počasí. Trať do Plas vede krásným údolím. Co ale mě a DaveSila zaujalo nejvíce, byla neobvyklá železniční návěstidla a signalizace před přejezdy - pro vlak, ne jen pro auta. Jinak svršek trati je v dost špatném stavu, ostatně asi jako mnoho jiných. Laickým okem posouzeno: je v horším stavu, než svršek trati ze Skalska do Mladé Boleslavi.
V Plasech nakonec vystoupili jen Freedom a Petra. My tři zbylí jsme pokračovali bez přestávky dál přes Kaznějov a Horní Břízu do Plzně. Tam jsme zašli do bufíku a dali si guláš s jedním gambáčem. Já jsem to zazdil kokoskou a Nihil bombičkou. Pak jsme se posadili na třetí nástupiště a sledovali odjezd Alberta Einsteina (von Zurich) do Prahy. Pak jsme přešli na druhé, ze kterého měl jet náš rychlík. Když přijížděl, spustil se opět silný liják. Vagón, do kterého jsme vlezli, byl zase jednou vyřazený lůžkový. Až do Prahy jsme seděli v kupé jen my tři a jeden mladíček, který se velmi bavil při našem vzpomínání na druhý stupeň základky v Houští. S Nihilem jsem vyprávěl DaveSilovi, co jsme vyváděli za našich školních let, obzvlášť s Michalem Š. a pak v osmičce - už bez Michala. Cesta rychle ubíhala a někdy okolo deváté jsme byli na Hlaváči. Naše putování bylo u konce.
